medová hádanka

Aristotelés dostal dvě sklenice medu. Jeden med pocházel od jednoho přítele a druhý od druhého. Oba přátele znal od dětství. Jeho úkolem bylo určit kdo z nich který vyrobil. Aristotelés si každou zvlášť prohlédl, ochutnal a hádanku bezchybně uhodl.

říkal jsem si, že tohle je skutečná moudrost. Ne znalost faktů, ale zúročení zkušeností, tichýho pozorování.

Ponaučení je, že ve všech našich vnějších projevech se neskrytě odráží náš charakter, vlastnosti, povaha…ttd, že za všechno námi vykonané neseme zodpovědnost.

tak včera jsem si před usnutím přál, aby se mi vyjevilo něco hlubokýho, jak to jakože ve skutečnosti je (nejschvál jsem to nechal takhle otevřený):

ve snu jsem viděl schématickej náčrtek vesmíru, uprostřed bylo nakreslený Slunce, napravo od něj naše Země a nalevo od něj obrys naší Země (byla to klasická středová souměrnost jako na základce). Zíral jsem, tak jsou tedy dvě Země! Kdo by to byl řek?

Někdo mi vysvětloval (tentokrát jsem měl pocit, že to neni nikdo z mých já, ale nejspíš sám bůh), že podstatou všeho je symetrie. Že úplně každá, každičká věc na tomhle světě má svůj přesný opak, protipól (a to ve všech ohledech), se kterým je v rovnováze (to samý tvrdí některý proudy ve fyzice částic, že jo?). Je tedy i jedna Země, ta kterou vidíme a tedy uvědomujeme si a druhá, jakási anti-Země, která je pro nás neviditelná a žijou na ní i naše anti-já (a stejně tak je i druhý anti-Slunce, anti-zajíc, anti-dobro atd atd.).

PS: Ta naše viditelná Země byla na tom náčrtku zakreslená napravo. Vypadalo to, že jde o stálej úzus samotnýho boha, abysme v tom my lidi neměli nepořádek. V tom snu mě napadlo, že někteří dávní lidé nejspíš věděli i o těch levejch, neviditelnejch opacích, a protože napravo se vždy kreslila hmotná Země a vůbec všechno z lidskýho světa, tak slovo “pravý” začali lidi používat ve významu: skutečný, opravdový.

Třeba ve spojení “pravý význam” – tedy takový význam, který si dokážeme představit, uvědomit jako lidi. Pak je i jeho opak, který si většina z nás uvědomit nedokáže.

je to jasný žejo?.-)

budu si psát sny, zase jsem se rozhod… stačí blok a tužka vedle polštáře. Teda nejčastěji si pamatuju ty ne-úplně-košér sny (tagovány jako lístky do kina), promítaj se každý ráno, těsně před anebo po probuzení, je to ten kouzelnej půlstav, minuty vnuknutí.

Dneska jsem měl vidinu chlapíka jedoucího ve velkym drahym autě. Říkal jsem si (ve skutečnosti tedy né “jsem si”, ale vědomí nebo má skutečná podstata mi říkala, což je jakoby někdo jinej, přesto ten skutečnej já), že úplně všechny předměty, kterými se člověk v dospělosti obklopuje, zrcadlí to, čeho se mu v dětství nedostávalo. Jen je už vždy pozdě, ty díry se nedaj zacelit.

Totiž: ten chlapík byl v dětsví bezmocnej dosáhnout toho, aby ho rodiče milovali. Jeho velký auto teď byla kompenzace, bylo výrazem moci, rozmetáním jakýchkoliv pochyb a utvrzení sebe sama i okolí o jejím vlastnictví (jenže, co on netuší: že tu bezmocnost právě tím autem dál živí).

*

Nedávno jsem měl i košér sen! (tagovány jako kino surreal – podle Márdyho: ”Teď musíš spát/a zadní sklo auta/ je divný kino surreal…”). Měl bejt demonstrací toho, jak vést život. Mým úkolem bylo vyjet kopec na horským kole, strašněj krpál, po pár metrech marnýho stoupání, jsem vždycky spadnul a mohl jsem začít šlapat znova. Bylo mi porazeno, že musim vždy chvíli stoupat, chvíli jet po vrstevnici, chvíli stoupat, chvíli jet po vrstevnici atd. Zkusil jsem to a fakt jsem ten kopec vyjel hned napoprvý bez potíží. Prostě jsem šetřil silama. Po probuzení mi došlo, že je to jedna z mých chyb, kterou v životě dělám a proto nic nedotahuju do konce, tedy to, že chci všechno hned, lusknutím prstu. Netrpělivost.

pf 12

je mi brnno

dost změn v brně

v boru jsme si s břízou rekomendovali muziky. já mu samoz cpal deftones a vzpomněl nultý album, na kterýym zněj uplně reggae, dal jsem ho foustinovi k nějakejm vánocům

lento nezahráli, už esa vypnula policije v půlce kvuli hluku.

u hlaváku čínský nudle, na který jsme chodil s ájinou před rozvozama

ve vlaku koma, někde sem ztratil režijku a průvodčí mi nevěřil ani slovo, použil dokonce slova “tisíc” a “exekuce” ať počkám na drážní polís, ale nebyl jsem uplně ready vnímat, úprk do spánku, už se nevrátil. pak klasickej podvědomej budík, když se brzdí na hlaváku

s cestováním naslepo je urtrum